Navigace

Výběr jazyka

Obsah

Historie Zásady

Zde si může přečíst stručný výtah z historie obce. Na konci stránky naleznete i několik historických obrázků a možnost stažení tohoto textu ve formátu pdf.

Historie kraje

Máme-li hovořit o historii obce Zásada, je nutno se zmínit o historii oblasti resp. kraje v němž Zásada leží. Tento kraj se nazývá Pojizeřím. První psané zprávy se nám dochovávají z doby značně pozdní, z éry počátku vlády Karla IV. Tedy do této doby t. j. do poloviny 14. století nemáme o našem kraji žádných psaných zpráv a rovněž zde nedochází k žádné historicky výrazné události, která by byla zaznamenána tehdejšími kronikáři a která by na sebe upoutala zájem historiků - odborníků. Jiného historického materiálu, hlavně vykopávek, zbytků starých sídlišť apod. je v našem kraji rovněž poskrovnu, neboť pásmo, v němž se archeologické nálezy vyskytují v poněkud větší míře končí v oblasti Turnova a odtud na sever prakticky mizí. Abychom mohli alespoň částečně objasnit osídlení Pojizeří, sáhli jsme ke knize "Tisíc let na stráži", jejímiž autory jsou rodáci našeho kraje Jan Zeman a Ing. Vilém Vaníček. Jak sami autoři tohoto spisu praví, nejedná se o dílo historicky odborné, ale spíše o souhrn poznatků a historického materiálu, výsledek dlouholeté vlastivědné práce. Náš zájem se nyní soustředí na úsek Pojizeří vytyčený těmito body :

na východě- Jilemnicí
na západě - Černou Studnicí a Zásadou
na jihu - Semily a Kozákovým

na severu - pohraničním hvozdem Krkonoš a Jizerských hor, kde se zaměříme hlavně na průsmyk Novosvětský, jakožto nejdůležitější bod této vytýčené oblasti. (11. 1. 1158). Na otázku, zda v tomto kraji byl život již dříve, to je před pol. 14. století a snad i v době knížecí t. j. před 11. 1. 1158 (vláda krále Vladislava I., 1140 - 1173) můžeme odpovědět teprve tehdy, zjistíme-li si některé jevy a skutečnosti, které by nasvědčovaly na existenci starodávné pojizerské stezky vinoucí se z Čech do Slezska do knížectví Javorského. Její směr známe pouze k Turnovu odkud šla pravděpodobně přes Kozákov na Semily, Bozkov, Jesenné, Stanové, Olešnici, Rejdice. Příchovice, Kořenov a Nový Svět. Jaké poznatky nás vedou k tomu, že můžeme usuzovat na osídlení zdejšího kraje již v dobách nejstarších? Jsou to :

1. Jména kopců a návrší nazývaných dodnes Stráže, Ostraží, Varty a Strahovy - střežící zemskou stezku.
2. Nálezy zbytků starých sídlišť a sídlištních jam.
3. Větší i menší soubory mohyl a stará pohaniště.

K bodu 1.

Tyto kopce a návrší nesoucí jména Stráží a Vart jsou spolu opticky spojeny tak, že pravděpodobně mohlo být podáváno ve dne kouřové a večer ohňové znamení od jednoho kopce k druhému. V oblasti výše vytyčené je takovýchto míst zjištěno celkem 16. Hlavní stráží byl Kozákov a Mužský. Tyto stráže měly za úkol střežit starou zemskou stezku, směřující ze středu Čech k Turnovu a pokračující přes Bozkov, Jesenný, Trojánky, Stanové, Olešnici, Rejdice, Hvězdu (Příchovice), Kořenov a Nový Svět. Odtud pokračovala do Slezska do knížectví Javorského. Existence této stezky je zhruba prokázána až k Turnovu a Kozákovu, kde byly nalezeny některé pravěké nálezy, které nasvědčují tomu, že stezka Pojizerská vedla až sem. Směr stezky z Kozákova není bezpečně prokázán a není vyloučeno, že zde nevznikly různé varianty z nichž se též jedna uvádí a to Semily, Přívlaky, Jabloneček a Nový Svět. Nejsou však vyloučena ani jiná ramena jako po pravém břehu Kamenice t.j. od Vesce k Žel. Brodu, Jirkovu, Drakovu a haratickým úkolím do Olešnice, kde se mohla spojit se stezkou hlavní. Mohla však pokračovat i dále proti proudu řeky Kamenice širokým údolím k dnešním Velkým Hamrům, Tanvaldu a přes Horní Polubný opět na Nový Svět. V této variantě přestupuje stezka v nejnižším místě a to u Schenkenhanu hory asi v 750 m n.m. Že přes Příchovice pojizerská stezka vedla a nebo jedna z jejich nejdůležitějších větví je patrno z toho, že zbytky této stezky směřující od Příchovic do Kořenova jsou nazývány stezkou Javornickou a zakládací listina Rejdické huti z roku 1576 nazývá tuto cestu na rozdíl od jiných výslovně stezkou. Tyto staré zemské stezky byly lemovány řetězem sídel a vsí a směr Semily - Bozkov - Olešnice - Příchovice - Nový Svět byl opatřen největším počtem ostraží. Osídlení našeho kraje v dobách dřívějších t.j. dobách knížecích (před rokem 1158) je úzce spjato s existencí pojizerské stezky. Na podporu domněnky, že zemská pojizerská cesta - stezka uvedenými směry opravdu vedla a ústila v průsmyku Novosvětskérm, můžeme mimo ostraží podat i jiné důkazy :

Roku 1109-1110 vtrhl do Čech polský kníže Boleslav Křivoústý, aby osvobodil Bořivoje z vazby. Boleslav táhne do Čech ne obyčejnými průsmyky a průseky, ale přes hory a doly strmé a neschůdné, kde ho nejméně očekávali. Tak se bez většího odporu dostal až k Cidlině u Chlumce. V té době v Čechách Vladislav I. slaví hody svatováclavské a nic netuší o vpádu a rychlém postupu polských vojsk. Jakmile ale došla zpráva o vpádu Poláků, Vladislav I. narychlo shromáždí malé vojsko a vydává se proti Boleslavovi. Obě vojska se setkávají v okolí nynějšího Chlumce. Vojska ovšem rozděluje Cidlina, která v těch místech byla nebezpečná a plná bahnišť. Boleslav hledá brod, následován Vladislavem na druhém břehu až za Trutnov. Vojska se střetla pod Krkonošemi, kde se strhla velká a nepřehledná bitva, ve které se české vojsko muselo dát na útěk. Boleslav však české vojsko nepronásleduje a po krátkém odpočinku se vrací do Polska. Kosmas ve svém záznamu o napadení země České polským knížetem Boleslavem Křivoústým výslovně říká že:

1. Boleslav vtrhl přes Krkonoše
2. ne obyčejnými průsmyky a proseky
3. ale přes hory a doly strmé, kde se ho nejméně očekávalo
4. cestou hlídanou, kde se tu a tam vyskytovaly zástupy českých oděnců
5. a že se dostali přímo k řece Cidlině.

Dle těchto skutečností můžeme usuzovat, že polské vojsko překročilo české hranice v místech průsmyku Novosvětského, který byl v této době hlídán ozbrojenci ne však v takové síle, aby mohli nepřítele zastavit. Jednalo se tedy jen o běžnou stráž. Že nešlo o proniknutí do Čech průsmykem Žacléřským - Úpským je zcela jasné z toho, že tento průsmyk nemá strmých hor a dolů, ale že jeho přechod je pozvolný a ne takový, jak je kronikářem popisován. Mluví-li Kosmas o momentu překvapení (kde Boleslava nejméně očekávali) nelze mít na mysli průsmyk Žacléřský, neboť tento průsmyk pro svůj snadný přístup a přechod byl běžně používán pro vpády do Čech ze slezské strany. Uvážíme-li také, že Cidlina pramení přímo jižně od průsmyku Novosvětského, kde se Poláci dostali přímo k řece Cidlině. Za podpory těchto zjištěných skutečností můžeme uvažovat jedině o průsmyku Novosvětském a o zcela schůdné stezce tímto průsmykem již v dobách knížecích. Tuto naši domněnku podporuje i zachovaná a písemně doložená zpráva z r. 1376, která má význam i pro náš sklářský průmysl, neboť jasně mluví o tom, že zde již v tomto roce, tedy 1376 bylo značně vyvinuto zpracování skla. Jde o starou, německy psanou smlouvu (v kodexu 988 pražského městského archivu) uzavřenou mezi Nyclasem Queysserem von Hohenstadt a Hanussem von Glogaw. V překladu tato smlouva zní : Já Mikuláš Queysser, sklář z Vysokého, vyznávám veřejně, že jsem povinen počestnému muži Hahušovi z Hlohova dodat 3200 skel (t.j. okenních koleček). V této smlouvě se jasně mluví o voze skel, což přispívá k podpoře názoru, že průsmykem Novosvětským procházela poměrně schůdná vozová cesta, po které mohly být dopravovány i tak choulostivé náklady, jako jsou skleněné výrobky. Poněvadž oba Hlohovy (Dolní i Horní) leží severně od průsmyku Novosvětského je málo pravděpodobně, že by zboží bylo dopravováno průsmykem Žacléřským nebo dokonce přes Žitavu. Pro srovnání : v r. 1585 si Vimperští stěžují (t j. 200 let po uzavření výše uvedené smlouvy) na úbytek ruchu na stezce Boubínské, když prý jejich městem prochází týdně jen 2 až 3 kopy soumarů, k čemuž dochází po svedení hlavního proudu přes Prachatice. Z toho vyplývá, že stezka pojizerská byla vozy sjízdná již v době, kdy po jihočeské Zlaté stezce se zboží přepravovalo na soumarech. Zajímavé je ještě podotknout, že sklářská huť ve Vysokém již v této době musela být dosti známá a vyspělá, když jmenovaný Hanuš (farář ve Hlohově, který v této době opravoval a zvětšoval tamní chrám) objednává okenní skla ve Vysokém a nikoliv ve Schreiberhau, kde se již sklo rovněž zpracovávalo. Podporují-li tato uvedená fakta existenci Pojizerské stezky, můžeme říci, že byla první tepnou, jíž do našeho kraje proudil život i civilizace.

K bodu 2.

Nálezy starých sídlišť a sídlištních jam. Jedno z nejstarších a největších sídlišť je umístěno v Benešově u Semil, kde ve skalnatém terénu tvoří řeka Jizera jakousi smyčku a tím i vysoký nepřístupný ostroh. Skály stoupají do výše 20 až 50 m nad hladinou řeky a na vrcholu tohoto útvaru je planina měřící asi 300 x 800 m ( 22 ha ). Toto hradiště mohlo v případě nebezpečí pojmout i celý kmen, byl-li ovšem včas varován a to i s čeledí a stády. Byla-li potom vchodní převlaka (4- 6 m široká a 160 kroků dlouhá) vedoucí od severozápadu na plošinu uměle přervaná, stalo se hradiště nedobytným. Blízká jsou ještě hradiště u Jablonce nad Nisou zvané Hradešín a Hradištko u Studence. Vedle těchto hradišť, kde se v případě nebezpečí mohlo ukrýt více lidí, nalézáme v našem kraji i značný počet tzv. sídelních jam. Vyskytují se v okolí Jablonečku, Sklenařic, Zlaté Olešnice, Jílového a jedna byla objevena i poblíž Šizovny v katastru naší obce. Jsou to jámy o ploše několika čtverečných metrů s hlubším kotlíkovitým dnem, kde bylo umístěno ohniště obložené plochými opálenými kameny. Ve dvou takovýchto jamách na Sklenařicku a ve čtyřech na Olešnicku bylo vedle popele a uhlíků nalezeno hojně střepů, přesleny, křesadlo pazourkové, jako i stopy po výrobě železa a mnoho železné strusky. (Objevy z roku 1933-34). Další, poměrně bohaté nálezy byly objeveny r. 1913 a 1921 u paty skály zvané "Birnbaumfelsen" položené na jih od přímky Bukovec-Souš. V jeskyni u paty skály ve vrstvách hrubého písku a popele s uhlíky byly nalezeny : sekery (z tmavě žlutého pazourku a sienitová), pilka, šíp a oštěp, střepy a nádoby točené v ruce se zdobeným šípovým vzorem. I v Zásadě byl nalezen kamenný mlat (1926). Jde jistě o nálezy velmi staré, které dokazují, že již v dobách dávných byly tyto drsné a poměrně dosti nesnadno přístupné kraje obydleny.

K bodu 3. Větší i menší soubory mohyl a stará pohaniště

U skalního útvaru "Birenbaumfelsen" na skále zaujalo mnohé vlastivědné pracovníky to, že na vrcholu nejvyšší skály je vždy pět míst. Mezi dvěma mísami vede hluboká čára od severu na jih. Dlouhá je asi 2 metry a na první pohled je patrno, že byla vytvořena lidskou rukou. Severním směrem je tak zvaná Čertova skála, kde jsou 3 obdobné mísy. Takovéto mísy se nacházejí i nad Berany na jedné ze skupiny skal nesoucí jméno "Čertova kovadlina". Jedna ze skal má na vrcholku mísu, z níž na okraj skály vede úzká stružka. Podobná mísa se vyskytovala také na hřebenu Pustiny a to ještě před 1. světovou válkou. Odedávna se tam říkalo u Pohanské mísy. Bohužel po záboru Sudet byla tato skála úplně zničena. Nebylo by rozhodně správné učinit jen z těchto zjištění zcela jednoduchý závěr, že tato místa byla v dávných dobách místa kultovní a že zde byla vykonávána pohanská bohoslužba. Nenajdou-li se v těchto místech jiné nálezy, bude jistě velmi odvážné toto tvrdit, i když se v našich lesích i na travnatých pasekách nacházejí tzv. hrobky, které nejsou zcela bez zajímavosti. Převážně je nacházíme jen v lese a od nanošených hromad kamení, které bylo sesbíráno na polích se liší :

1. dosti pravidelným tvarem
2. určitým systémem stavby
3. jsou porostlé mechem, jahůdím i vřesem, jenž kámen i zakrývá.

Od staroslovanských mohyl se liší tím, že jsou menší a jsou složeny jedině z kamene, nikoliv z vrstev kamene a hlíny a nebo jen hlíny jak je tomu u mohyl slovanských. Velikost našich hrobek se pohybuje okolo 3 m v průměru, ale některé dosahují i 18 m v průměru. Jsou buď v pravidelných řadách na straně lesa a nebo se spirálovitě vinou kolem vrcholku hory. V našem kraji se vyskytují také ve značné míře hrobky, které dosahují různé výše (od 30 cm do 1,5 m ). Dále zde bylo zjištěno celkem 51 pohřebišť s počtem 3 975 mohyl. Jsou roztroušeny po celém Pojizeří. Na katastru naší obce se vyskytují : Vinice (200), Jenčkův kopec (60), Hoření Rysovice (50), Březince, Málkově smrčí. Největší počet mohyl tohoto druhu byl zjištěn v okolí skály, která se nazývá Smutná u Jablonce nad Jizerou, kde bylo napočítáno přes 700 mohyl.

Zásada, ves na Železnobrodsku, založená na okraji pohraničního hvozdu starobylým rodem Čuchů. Bývala to původně tvrz zmíněného rodu, který ve 14. stol. požíval rytířské hodnosti a jehož členové se připomínají již za času panování Karla IV. Kolem tvrze povstala ves Zásada. Nejznámějším členem rodu Čuchů byl Jan Čuch, který patřil k nejpřednějším milcům krále Václava IV. a zastával funkci maršálka. V první polovině 15. stol . patřil rodině Čuchů mimo jiné také hrad Navarov, který se nalézá v okolí Zásady.

Tolik o založení obce píše místní kronika. Přibližný rok založení Zásady můžeme určit podle sousední obce Držkov založené za vlády Jana Lucemburského kolem roku 1310. Zanedlouho po založení jsou v Držkově vybudovány dřevěný kostelík a farnost. Obyvatelstvo si vydržuje svého faráře naturálními a peněžními desátky. Nejstarší zprávy o držkovské faře pocházejí z r. 1352. Mluví-li se o faře, musela zde nutně být i farnost, skládající se ze vsí. Mezi tyto vsi patří i ves Zásada, která co do počtu obyvatelstva, obydlí i poplatníků převyšovala v dobách minulých ves Držkov. Pro porovnání : V roce 1565 platí úroky v Zásadě 24 poplatníků. V Držkově 14 poplatníků. V roce 1651 žije v Zásadě celkem 151 osob (126 dospělých a 25 dětí). V Držkově celkem 86 osob (71 dospělých a 15 dětí ). Jestliže si porovnáme všechny obce, až na některé výjimky žily po mnohá staletí stejným způsobem života, jejich obyvatelstvo se věnovalo převážně zemědělství a zpracování zemědělských produktů. Nedochází zde k nějakému horentnímu nárůstu obyvatelstva. Jinak tomu není mezi Držkovem a Zásadou. Založení těchto dvou obcí spadá do jednoho časového období (14. - 15. stol.). Zmínka o faře v Držkově je uvedena v Registru papežských desátků i v Libri confirmationum t.j. v knihách konfirmačních k jejichž založení dal podnět 1. arcibiskup pražský Arnošt z Pardubic. Praví se zde, že v r. 1352 platí držkovská fara papežský desátek ve výši 6 grošů. Pro srovnání : Zlatá Olešnice s největším počtem obyvatel platila pouze 4 groše a Jablonec nad Nisou jakožto chudá fara neplatila poplatky vůbec. Na základě zjištěných skutečností můžeme říci, že založení Zásady spadá na počátek 14. století pravděpodobně k roku 1310.

Domělý zakladatel Jan Čuch

Nyní se blíže podíváme na zakladatele Zásady Jana Čucha. Jan Čuch vstupuje do politického popředí již na počátku vlády Václava IV., který jako český král vládne od r. 1378 - 1419 a jako císař německý od r. 1378 - 1400. A právě v době největší moci Václava IV. stojí Jan Čuch v popředí královského dvora, kde zaujímá funkci královského podmaršálka a později maršálka. Čuch působí na dvoře královském od r. 1380 - 1399, tedy téměř 20 let. Patří k předním oblíbencům krále, je nejvyšším vojenským hodnostářem, předsedá zemským sněmům, což je rovněž náplní jeho úřadu. Ve službách krále se Jan Čuch osvědčuje i jako velmi obratný diplomat jak při urovnávání zahraničních sporů, tak i vnitřních. V této době sídlí Čuch na svém statku v Lobkovicích u Neratovic. Počátek vlády Václava IV. je charakteristický tím, že i nejvyšší královské úřady obsazuje příslušníky nižší šlechty a snaží se omezit moc církevních hodnostářů, která za vlády jeho otce Karla IV. nesmírně vzrostla. K první otevřené akci Václava IV. proti tehdejšímu arcibiskupovi pražskému Janovi z Jenštejna dává vlastně v r. 1384 Jan Čuch ve svém sporu vzniklém při stavbě jezu na Labi (Neratovice - Lobkovice). Král dává Čuchovi za právo, dává uvěznit arcibiskupa na Karlštejně a vojensky napadá jeho statky (400 vesnic a dvorů, 6000 kop škody). Zajímavé je také to, že při těchto nepokojích, jimiž byla zachvácená celá země, bylo v Čechách poprvé použito střelného prachu. Jan Čuch musel být u krále velmi oblíben, jestliže se král pro tak nepatrnou příčinu odhodlal k tak nebezpečnému kroku. Způsob panování i celý způsob života krále Václava byl s velikou nelibostí trpěn vyšší šlechtou, která těžko nesla to, že jak při dvoře královském, tak i při obsazování důležitých úřadů byla opomíjena. Tento poměr se mezi oběma stranami zhoršuje do té míry, že v r. 1394 dochází k utvoření tzv. Panské jednoty v jejímž čele stojí Jindřich z Rosenberka. Dne 8. května téhož roku dochází k zajetí krále Václava a k jeho uvěznění na Hradě pražském. Václav IV. se vzdává před mocí Panské jednoty a postupuje vyšší šlechtě všechny vysoké státní úřady a vzdává se své moci. A právě tento rok 1395 je rozhodujícím rokem i v životě Jana Čucha, od této doby se straní života na královském dvoře a po roce 1397, kdy jsou čtyři z předních milců králových obžalováni ze zrady a na Karlštejně popraveni, z něho snad odchází vůbec. Kolem roku 1400 prodává svůj statek v Lobkovicích a roku 1408 kupuje Navarov se statky v Jesenném a Stanovém. Z těchto jen krátce uvedených skutečností můžeme usuzovat na to, že Jan Čuch, který bývá omylem uváděn jako zakladatel obce Zásada, neměl k této obci žádných vztahů a jeho osobnost se k naší Zásadě přibližuje teprve počátkem 15. stol., kdy se stává pánem hradu Navarova, vsí Jesenného a Doleního Lánova u Vrchlabí. Na sklonku svého života získává Jan Čuch úřad arcibiskupského písaře a notáře (v r. 1408). Dvě léta poté v r. 1410 umírá na hradě Navarově. Zanechává po sobě 2 syny Petra a Mikuláše.

Vznik obce

Pokud jde o vznik naší obce, byla založena lidem českým, nikoliv německými kolonisty, jak je tomu u vsí severněji položených. Díváme-li se na její rozložení, jde o typ český, u něhož se polnosti šíří k obvodu obce paprskovitě od jejího středu. Jméno obce Zásada je ryze české a znamená asi tolik jako něco, co bylo právě založeno či zasazeno a uvedeno v život. Při pojmenování naší obce je učiněna výjimka z pravidla doby, kdy nově založená obec většinou nese jméno po svém zakladateli. Např. Bohdalovice-Bohdal, Držkov-Držek (slovanský původ), Alšovice z něm. Gunter (nesou známky něm. kolonizace). Rovněž při pojmenování naší obce nebylo použito nějakého význačného či charakteristického znaku místa, jako tomu je u Brodu...brod přes řeku, Loužnice...voda táhnoucí se z luhů či mokřiny. Půdu v době založení (pol. 14. stol.) obce Zásady vlastnil rod pánů ze Železnice, kteří vlastnili i Jablonec, Držkov, Loužnici a Bratříkov. Máme-li zjištěny alespoň přibližné údaje o založení Zásady, můžeme nyní přistoupit k její historii samé, která je většinou spjata s historii hradu Navarov, k jehož panství náležela. Od založení Zásady nedošlo v ní samé, ani v jejím nejbližším okolí k žádné historicky významné události, takže se až do husitských válek žije po způsobu středověké feudální obce.

Navarovské panství za časů hustiských válek a Jiřího z Poděbrad

Ve válkách husitských náleží Navarov i ves Zásada panu Petru Čuchovi, který podobně jako všechna šlechta severních Čech zůstává věrný katolické církvi a Zikmundovi. Jaký poměr zaujímal Petr Čuch k husitskému hnutí je nejlépe patrno z toho, že byl ve velmi úzkém styku s pánem Bohunem z Kováně, který byl vyzvědačem ve službách Lužických měst a šlechty. V důsledku této husitství nepřátelské činnosti byl r. 1432 obležen hrad Frydštejn. Za nejasných událostí Petr Čuch přichází o hrad Navarov a rovněž o celé své jmění. Čuch za podpory Jiřího z Poděbrad dobude hrad Navarov zpět, ale dostane se do svízelné finanční situace, těžbu rudy musí přenechat Hynkovi z Valdštejna na 15 let. Vzdává se i jiných požitků, ale nemůže zabránit rozpadu svého panství. Po jeho smrti kolem r. 1445 se jeho dcery Johanky ujímá Jiří z Poděbrad, který řídí její finanční záležitosti a splácí dluhy. Konečně však dne 13. ledna 1452 odevzdává Johanka Jiříkovi hrad Navarov s přilehlým panstvím. Johanka a rod Čuchů dostávají určitý plat. Johankou odchází navždy prastarý rod Čuchů z politické scény našeho národa a další historické dění v naší obci se váže na jiné více i méně slavné rody, které přejímají panství Navarovské a s ním i naši Zásadu. Jiří z Poděbrad postoupil však po několika týdnech hrad Navarov i s okolními vesnicemi za 1000 kop grošů Mikuláši Zajíci z Hasenburka.

Krutovláda Hasenburků

A právě v době, kdy Navarovu vládne rod Zajíců z Hasenburka, dochází v nejtěsnějším okolí Zásady k hrůzným válečným výjevům, které jsou snad nejstrašnější jaké kdy náš kraj ve své historii zažil. Hasenburkové přistupují k tak zvané Jednotě Zelenohorské. V době, kdy král Jiří bojuje s Uhry na Moravě, vpadají od Žitavy do Severních Čech Lužičané a Slezané v úmyslu spojit se na hradech Hasenburků t.j. Navarově, Troskách, Hrubé Skále a Kosti s vnitřním nepřítelem krále Jiřího. Zrádci vlasti spolu s Lužičany postupují hlouběji do středu Čech, ale dne 3. června 1463 jsou u Turnova zaskočeni a panem Jindřichem z Michalovic na hlavu poraženi. Vojska Jiřího z Poděbrad dobývají hrady Hasenburků. Hasenburkové s Lužičany ustupují a ze msty za sebou zanechávají spálené vesnice (Jablonec je zpustošen tak, že je ještě v r. 1543 t. j. téměř 74 let po lužickém vpádu v listinách označován jako Jablonec pustý t.j. neobydlený). Hasenburkové po obléhání svého hradu v Navarově královským vojskem jsou donuceni se vzdát a hrad odstoupit dobyvatelům. Po Hasenburcích přechází hrad Navarov a k němu příslušející vsi do rukou méně významných rodů, které se v držení tohoto panství poměrně rychle střídají. Jsou to např. Aleš ze Šanova, Jiřík Štoss z Kounic, Racek Cukr z Tamfeldu, Alexandr z Leisneku a mnozí jiní až hrad posléze připadá rodu Smiřických a to v r. 1514.

Doba všeobecného rozkvětu za času vlády rodu Smiřických

Pod vládu rodu Smiřických, který v 16. stol. zaznamenává nesmírný růst a jemuž patří vlastně celé Severní Čechy a část východních, dochází i k osazování našeho kraje, v němž jsou v této době zakládány nové vsi. Páni Smiřičtí si všímají hlavně hustých pohraničních lesů, kde r. 1586 zakládají Smržovku, Tanvald a i jiná, na sever položená místa. Že v této době v okolí Zásady a Navarova byly lesy ještě velmi husté a nepřístupné, svědčí ta okolnost, že jak praví kronikář Jiřík z Valdštejna r. 1543 na Navarovsku při lovu ulovil 2 medvědy a 3 divoké vepře. Do těchto let spadá také zakládání sklářských hutí v Rejdicích r. 1577 a v sousední Huti a to ještě před r. 1565. Rod Smiřických, který byl náruživým vyznavačem lutheránství a později mocnou záštitou Českých bratří má nemalé zásluhy na tom, že zdejší kraj přešel téměř úplně do tábora vyznavačů podobojí. Pod panstvím rodu Smiřických zůstává Zásada v rámci panství Navarovského (od druhé pol. 16. stol. spojeno v jeden právní celek s panstvím Semilským) až do r. 1621, kdy toto ohromné jmění Smiřických je zkonfiskováno a převážná jeho část připadá Albrechtu z Valdštejna.

Valdštějnové v Navarově

Navarov, který se stává součástí vzrůstajícího panství Frýdlanského, je v době Valdštejnova života ušetřen válečných hrůz 30-ti leté války. Po smrti Valdštejnově však platí náš kraj dvounásobnou daň za to, že byl dříve šetřen před nájezdy Švédů. Vysoká berně, náboženský útisk, epidemie sužují a hubí obyvatelstvo. Rozsáhlé oblasti Čech, nesmírné lány české půdy se dostávají do rukou cizinců, kteří jsou bez jakéhokoliv vztahu k naší zemi a obyvatelstvu. Dne 8. března 1627 je uzavřena kupní smlouva mezi paní Gertrudou Lamottovou a Albrechtem z Valdštejna, který této vdově po plukovníkovi Lamottovi přenechává panství Navarovské za 30 tis. zl. ryn. (za vojenská výlohy). Ve smlouvě se uvádí co vše připadá do vlastnictví pí. Lamottové - všechny vesnice včetně Zásady i zámek Navarov.

Dobytí Navarova Švédy za vlády de la Mottů

Dne 23. dubna 1643 překročili Švédové české hranice a vítězně táhnou přes Liberec, Boskovice, kam 25. dubna dorazil i hlavní velitel švédských vojsk Torstenson. Téhož dne Švédové obsadili Turnov a za několik dní se zmocňují Kosti a táhnou směrem k Navarovu pod velením generála Montaigne. Posádka Navarova měla pouze 27 mužů, jímž velel syn majitelky tehdejšího panství, mladý Vincent de la Motte. Přesto však odolávala útokům Švédů po 16 dní, až se konečně musela vzdát přesile. Švédové Vincenta de la Motte zajali a uvěznili ho na 8 měsíců v hradní věži. Ale i odtud se mu podařilo varovat okolní vesnice před výpady Švédů. Za tuto činnost byl Vincentu de la Motte vystaven dne 7. března 1644 pochvalný list, jeho znění se rovněž dochovalo. Císařské vojsko obléhalo Navarov, ale pod hrozbou dalšího protržení hranic Švédy se císařské vojsko muselo několikrát vzdálit od Navarova. Švédové v době odsunu císařských sil od Navarova podnikali loupežívé výpady do širokého okolí. Jak se praví v listinách - "Tento již dosti chatrný a neveliký hrad Navarov byl konečně císařskými vojsky dobyt v lednu r. 1644." Navarov ve švédské moci byl stálou metlou pro severní Čechy. Proto dne 29. června 1644 vydal císař Ferdinand III. rozkaz ke zboření hradu s nařízením, aby Vincent de la Motte hrad se svými poddanými do 6-ti neděl srovnal se zemí (týž osud Kost, Hrubá Skála, Veliš). Dne 17. srpna 1644 je hrad vyhozen do povětří a tím je osud jednoho z nejpevnějších hradů v Pojizeří zpečetěn. Zásada, Držkov, Jílové jakožto i jiné obce byly ušetřeny, nebyly vypáleny ani vyloupeny, ale byla na ně uvalena tak vysoká kontribuce, že po jejím splnění, zůstalo obyvatelstvo úplnými žebráky. A jsou tu další záznamy drancování : v jediném dni 2. května r. 1643 vyplenili a vypálili Švédové vsi Mšeno, Jablonec, Rejnovice, Smržovku i městečko Železný Brod. Ale ani císařští si ve většině případů nepočínali lépe. Tito najatí a špatně placení žoldnéři byli spíše metlou než ochranou obyvatelstva. Brali a loupili, kde se dalo. Jaké poměry zavládly všude tam, kudy prošla přátelská i nepřátelská vojska je patrno z těchto několika vět kronikářových : Pole se neobdělávala, ležela ladem. Nebylo dobytka k potahu ani setí, nebylo co jíst. Pojídalo se vše, psi, myši i žáby ba i zdechliny ... a bezbožnost nastala převeliká. Avšak ani mírem vestfálským uzavřeným dne 24. října 1648 jímž 30-ti letá válka skončila, nenastal v našem kraji a v naší obci toužený klid. Nebyla přiznána rovnost vyznání katolickému s protestantským. Jako jediné vyznání státem trpěné a chráněné bylo katolické.

Počátky katolictví

Dne 15. února 1652 počala svou činnost na panství Navarovském katolická protireformační komise, když rok předešlý došlo k vypracování seznamu osob dle konfese v jednotlivých vsích. Jaká zde byla situace je patrno nejlépe z toho, že z 865 osob (nad 12 let) bylo : 497 nenapravitelných kacířů, 349 u nichž lze doufat v obrácení na víru katolickou a pouze 19 katolíků (to znamená pouze 2,2% katolíků). Ve vsi Zásadě to vypadalo následovně : z celkového počtu 151 osob je 70 nenapravitelných kacířů, u 55 je naděje na obrácení, katolík je v Zásadě pouze 1, 20% dětí do 12 let = 25. Jaká byla situace v sousedním Držkově? Stejná. Na celkový počet 89 obyvatel připadá 48 nenapravitelných kacířů, u 25 naděje na obrácení a opět pouze 1 katolík, 20% dětí do 12 let = 15. Obyvatelstvo Pojizeří i Podkrkonoší bylo vlastně na 100% protestantské, obrácení na víru katolickou vyžadovalo proto velikého úsilí s nímž byly často spojovány násilné a obyvatelstvo popuzující prostředky (nájezdy jezuitů do vesnic, přísné prohlídky stavení a zabavování knih, žalářování atd.).

Založení matriky

Roku 1651 byla založena matrika při držkovské faře, která měla sloužit jako podklad k evidenci poddaných, neboť až do této doby neměly fary ani vrchnosti přesný přehled o početním stavu rodin. Druhým, neméně důležitým aktem byl soupis hospodářské půdy, čili berní role z r. 1653, která nám podává poměrně dobrý obraz hospodářské situace v naší vsi.

Berní role

Pročítáme-li údaje berní role z r. 1653, neubráníme se překvapení, máme-li na mysli hospodářskou situaci celých Čech, kde historikové mluví o vylidnění celých krajů, o stovkách hektarů neobdělané půdy, o naprostém nedostatku domácího zvířectva. Na první pohled by se zdálo, že poměry v Zásadě a vlastně na celém navarovském panství jsou v porovnání s ostatními přímo skvělé. V tomto roce bylo v naší vsi zapsáno do berní role 30 usedlostí o celkové výměře 342 jiter ( 170 ha ). Největší usedlostí v Zásadě v této době, tedy před 310 lety byl grunt primasa Jakuba Jeníka o výměře 25 ha . Druhým největším gruntem o téže výměře byl statek Václava Šourka. Hovězího dobytka v Zásadě bylo celkem 103 kusů. Na jednoho obyvatele připadl 1 ha půdy a 1 dojnice na necelé 3 obyvatele. Na základě těchto čísel můžeme učinit závěr, že nic nebránilo tomu, aby v Zásadě r. 1653 a v letech pozdějších nastal blahobyt. Avšak učinit takovýto závěr by bylo nesprávné. Počátkem září 1677 přišla na panství navarovské a jesenské revisitační komise, která měla za úkol přezkoumat správnost údajů uvedených v berní roli z r. 1653. Při vydání konečné zprávy dle údajů revisitační komise, se nám potom hospodářská situace i sociální postavení poddaných v obci Zásada jeví rozhodně jinak. A přece i v těchto dobách se vyskytli jedinci, kteří dovedli nahromadit docela slušné jmění, byli to však ti, kteří nebyli připoutáni k půdě tak pevným poddanským svazkem jako převážná většina obyvatelstva. Mezi tyto patřil i zásadský rychtář Jan.Šourek.

Zásadský rychtář Jan Šourek

Pokud jde o osobu Jana Šourka, nemůžeme přesně říci, z kterého rodu pochází. Nemůžeme ho řadit ani mezi potomky Václava Šourka ani Jiříka. Snad bude přece jenom pravdivá tradice, že předkové jeho rodu pocházejí z panské hájovny, která kdysi stávala pod Borovím. Rychtář Jan Šourek se narodil 8. února 1693, již v mladém věku jako muž značných obchodních schopností získal od navarovské vrchnosti několik výsad, mezi kterými bylo i právo prodeje soli pro celé panství. K tomuto se brzy přidružila i výsada provozu hostinské živnosti, jež byla obvykle udělována rychtářům. Největší příjmy mu však plynuly z prodeje příze a lněných výrobků. V této době, kdy nejen v Zásadě, ale téměř ve všech vsích panství nebylo jiné možnosti výdělku než toho, který skýtalo pěstování a zpracování lnu, navázal Jan Šourek styky s Libereckem, kde se počal již ve větší míře vzmáhat textilní průmysl. Jeho obchodní styky s touto oblastí záležely v tom, že po celém navarovském panství skupovával surovinu, kterou odprodával do okolí Liberce a odtud přivážel hotové výrobky, s nimiž cestoval nejen po Čechách, ale i jiných evropských zemích. Na tyto cesty počal později přibírat i výrobky sklářů ze sousední Huti. Bylo to většinou užitkové sklo, jako poháry na víno, láhve na ocet apod. A tak se výsadní zájezdní hospoda "U Janů" stala v této době více střediskem obchodním než společenským. Scházeli se tu hosté ze široka daleka, ale spíše za radou, obchodem či pro peněžní výpůjčky. (Škoda, že roku 1908 lehla popelem a s ní shořely cenné památky, které by dnes byly velikým přínosem nejen pro historii obce Zásady, ale i sklářského průmyslu a celého okolí.) Není divu, že s rostoucím jměním Jana Šourka se šířily pověsti, ač někdy přehnané, o jeho velikém bohatství. Vyprávělo se o tajných skrýších, kde jsou uloženy hliněné krajáče plné zlaťáků, o kovaných truhlicích s drahými látkami a šperky přivezenými až z Itálie a mnoho jiných bájí. O těchto skrývačkách věděl jenom sám rychtář a stará služka Majdalena, co po mnoho desetiletí byla osvědčená v oddanosti i poctivosti k Šourkově rodině.

Pověst o zachráněném pokladu

Jednoho pozdního, mlhavého večera na počátku října roku 1747 přepadla Janovu hospodu skupina čtyř zakuklených lupičů. Jedním z nich byl prý jakýsi soukeník z Dlouhých Mostů, který tentýž den navečer navštívil rychtáře jako host a žádal ho, aby mu přinesl něco k jídlu a pití. Když se rychtář vzdálil, aby přinesl žádané, host nepozorovaně pootevřel okno, kterým později lupiči vnikli do domu. Přepadli rychtáře, roubíkem mu ucpali ústa, svázali mu ruce i nohy a pověsili k železnému kruhu ke stropu hlavou dolů. Potom počali pátrat po tajném úkrytu. Nezvyklým šelestem probuzená Majdalena vyskočila z lože a štěrbinou pootevřených dveří spatřila lupiče i visícího rychtáře. Hned věděla kolik uhodilo. Vnikla do tajné skrýše, sebrala zlaťáky a běžela s nimi k hustému dubovému keři nade vsí, kde je ukryla. Potom utíkala k poplužnímu dvoru, kde vzburcovala správce i čeládku, ti ozbrojeni sekerami, vidlemi i kosami spěchali k rychtě a cestou volali na pomoc sousedy z ostatních chalup. Ti potom zahnali lupiče a zachránili rychtáře Jana Šourka. Tolik říká místní pověst o události, která prý byla jednou z pohnutek, jež vedla rychtáře Jana Šourka, aby naší obci jako dík za záchranu svého života založil a vybudoval nejstarší a nejkrásnější stavební památku, jež se nám až do dnešních dnů z těchto dávných dob zachovala, svatoprokopskou kapli. Praví se, že při svěcení této kaple se přišlo podívat několik tisíc lidí z celého okolí.

Kaple sv. Prokopa

Nyní si stručně povíme o 2. největší kapli v Čechách. Zásadská kaple byla postavena podle návrhu Jiříka Folkerta, mistra zednického ze Železného Brodu. Kaple je postavena v barokním slohu. Ve vnitřku kaple se nalézá např. nádherně vyřezávaný oltář i velmi pěkné olejomalby. Zásada měla svou kapli a tak rychtář Šourek spolu s ostatními konšely usiloval o to, aby zde byla slavena pouť a posvícení, proto bylo rozhodnuto, že: "Toho dne, to jest tu neděli po svatým Prokopě každoročně slavnost a pouť, tu neděli po svatým Martině pak na podzim slavnost posvícení ve jmenované kapli po všechny časy držena býti má. Panu faráři držkovskýmu, ale po každé, má býti každé slavnosti dána jedna kopa míšenských t.j. 1 zl. a 10 kr. a k tomu oběd." Poté o pouti, neděle po svatém Prokopu, se u kaple schází množství lidu, proto dědičná vrchnost navarovská dává kousek vrchnostenského vlastního gruntu, aby se mohly slavit slavnosti u kaple. A tak byla dne 7. ledna 1751 od navarovské vrchnosti zakoupena "Kapelní louka", na níž se až do dnešních dnů odbývají slavné zásadské pouti.

Návštěvy císaře Josefa II v našem kraji

Život obce Zásada za vlády Marie Terezie (1740 - 1730) zaznamenal několik výrazných událostí, které vybočují z rámce běžného života v těchto dobách a právě mezi ně patří návštěvy císaře Josefa II. Dne 1. července 1766 bylo navarovské panství a s ním i naše obce Zásada od časných ranních hodin v napjatém očekávání. Rychtáři všech obcí byli povoláni na navarovský zámek, kde již několik dní panoval neobvykle čilý ruch. Tento den se zde se svým průvodem měl zastavit mladý císař Josef II. na své cestě z Liberce do Vrchlabí, kterou konal ze strategických důvodů. V dopoledních hodinách projel naší obcí, směrem od Šumburku a pokračoval dále na navarovský zámek, kde setrval několik hodin a poté se dále ubíral přes Jesenné a Roprachtice směrem k Vrchlabí. Tuto návštěvu opětoval ještě v roce 1779 dne 15. září, tedy o 13 let později, kdy se koňmo ubíral od Jilemnice přes Navarov, Držkov, Zásadu a Šumburk dále do Liberce. Rovněž i tuto cestu konal z vojenských důvodů, hledaje vhodná místa pro rozmístnění posádek i opěrné body, které by chránily tuto českou pohraniční oblast před možným vpádem z Lužice. Císař Josef II. navštívil náš kraj ještě jednou a to v roce 1771, v době největšího hladu a moru, kdy konal cestu ve směru Jilemnice - Semily - Turnov. Jak taková návštěva probíhala, dovíme se z dobového zápisu pořízeného semilským kronikářem : V roce 1771 konal spoluvladař Marie Terezie Josef II. inspekční cestu po celých Čechách, aby se na vlastní oči přesvědčil o situaci vzniklé následkem nesmírné neúrody v roce 1769.

Období hladomoru

Cena obilí tak velice stoupla, že lidé před tím bohatí, nemajíce nyní ani na živobytí jsou donuceni žebrat. Jelikož však v r. 1770 byla neúroda zase malá, stává se nouze obecného lidu ještě větší. Venkovský lid se živí otrubami, ale i všelijakými travinami, z čehož vznikají těžké a veliké nemoci. Když zpráva o hladu došla do Vídně, tu císař Josef II. se hned vydal na cestu, aby se na vlastní oči přesvědčil o stavu poddaných. A tu našel poměry mnohem horší, než se mu kdy zdálo. Po silnicích a ve vsích ležela nepohřbená těla lidí, kteří zemřeli z hladu a všude vyzírala neskonalá bída. Na 250 000 lidí zahynulo nedostatkem výživy a nemocemi. Toto byla povšechná zpráva o tragických poměrech let 1770-1771. Jistě by nás zajímalo, jak tyto smutné doby prožívali občané naší obce i obcí sousedních. V naší obci, jakož i v místech sousedních poskytovalo našim předkům hlavní obživu zpracování lnu a prodej lněných výrobků. Sklářský průmysl poskytuje obživu širším vrstvám obyvatelstva teprve mnohem později (od r. 1870). Hotové výrobky byly dováženy hlavně do sousedního Německa - Pruska, kde byly celkem výhodně prodávány. V důsledku válek prusko - rakouských došlo ze strany Pruska k vydání zákazu na dovoz lněných výrobků. Toto opatření pruského krále Fridricha způsobilo značné zhoršení hospodářské situace v našem kraji. Shodou okolností se k těmto již nastalým potížím přidružila dvě léta neúrody, jež si vyžádala nesmírné oběti na lidských životech. Tak např. v záznamech matriky ve Bzí čteme, že tato dvě léta bylo ve Bzí pohřbeno 752 osob místo běžného průměru asi 60 úmrtí. Rovněž matrika olešnická udává velmi vysoké číslo a to 431 úmrtí místo 37 běžných za rok. V Zásadě žilo v této době okolo 520 osob, z nichž podlehlo hladomoru během dvou let téměř 110 osob. A opravdu s hlubokým pohnutím čteme onen stručný záznam z těchto dob: "Léta Páně 1771 - 1772 po celém zdejším okolí veliká nouze a drahota panovala, neúrodou způsobená a ježto lid ubohý travou a kůrou ze stromů svůj hlad zaháněl, vznikaly různé nemoci a mor. Chudina do domů i násilím se drala a za trochu jídla svobodu ba i život v nebezpečí dávala." Po přejití největší krize podává držkovský farář Metelka zprávu biskupské konsistoři o hospodářských i sociálních poměrech ve své kolatuře. Mimo jiné zasílá i seznam žebráků a mrzáků pro rok 1775. Vskutku nás udivuje tak vysoké číslo, totiž 534 osob. Je otázkou, kam a ke komu chodili tito lidé vůbec žebrat? V roce 1769 došlo v Zásadě poprvé ke konscripci osob a číslování domů, které bylo prováděno vojenským komisařem i vojáky z Jičína. Přesný záznam se nám nedochoval, pouze podle některých náznaků můžeme usuzovat u obyvatel na číslo 500 až 600 a u obytných domů na 60 až 70 čísel. V době hladomoru došlo k neplacení daní i ke značnému narušení robotních povinností. Tyto hospodářské ztráty chtěla vrchnost odstranit tím, že v letech 1773-5 zvýšila poddaným daně a utužila robotu. Josef II., který byl již fakticky vladařem, na základě svých inspekčních cest dospěl k názoru, že poddanství jako součást tehdejšího společenského zřízení je neudržitelné a že je naprosto nutné jakýmkoliv způsobem ulehčit poddaným a to co nejdříve v robotních povinnostech. Připravovala se změna dosavadního robotního řádu. Pro zajímavost uvedeme několik případů robotního zatížení některých zásadských gruntů : grunt Petra Kopala zatížen 208 dny potažní, 36 kr. přádla, 71 ouroků ; grunt Matěje Trdly zatížen 130 dny potažní, 36 kr. přádla, a v těchto příkladech bychom mohli pokračovat i dále. V této době t.j. počátkem roku 1775 pronikly mezi poddané zprávy, že se chystá a dokonce někde se rozšiřovalo, že již došlo k vydání císařského patentu o zrušení roboty a poddanství. Snaha vrchnosti zvýšit robotu na straně jedné a existence takovýchto zpráv na straně druhé měla za následek vznik selských bouří, které proběhly ve všech krajích Čech a Moravy.

Selské bouře

Účelem těchto bouří bylo přimět vrchnost k tomu, aby vyhlásila a respektovala domnělý císařský patent o zrušení roboty. Poddaní se domnívali, že vrchnost odmítá již vydaný patent vyhlásit a že ho popírá. Také na navarovském panství proběhly tyto bouře, avšak není zjištěno do jaké míry se jich zúčastnili vlastní poddaní. Dle zachovalých zpráv je otázkou, zda se jich zúčastnila vůbec. Pro poddané Zásady , Držkova, Jílového a dalších obcí náležejících k navarovskému panství bylo velmi nebezpečné zúčastnit se povstání v Navarově samém. Byli zde totiž známí a jistě si byli vědomi následků eventuelního prozrazení. Rovněž se nezachovaly zprávy o zatčení nebo trestech poddaných, které následovaly po likvidaci povstání. Z těchto okolností je možné učinit závěr, že na přepadení a poškození navarovského zámku neměli navarovští poddaní účast. Toto povstání vzniklo na lomnickém panství ve vsi Nedvězí a Stružinci, odtud se rozšiřovalo na Semily, Jilemnici, Jesený, Navarov, Železný Brod, Malou Skálu, Rohozec, Hodkovice a Český Dub, kde byli povstalci napadeni vojskem a rozehnáni. A nyní se zmíníme o tom jak tyto akce probíhaly v nejbližším okolí obce Zásady. První, kdo přinesl zvěst o povstání do navarovského zámku byl kaplan Václav Metelka, který před svátkem Zvěstování Panny Marie vypomáhal v boskovském kostele ve zpovědnici. Jeden z věřících mu podal zprávu o tom, jak lomničtí sedláci přepadli semilský zámek a jak v něm hospodaří. Avšak kaplan nalezl navarovský zámek bez vrchnosti, která uprchla a nechala tam pouze svého zástupce správce Tannhause. Dne 25. března o druhé hodině ranní, přitáhl zástup vzbouřenců v počtu asi 500 k navarovskému zámku a vyzýval vrchnost, aby vyšla a sdělila jim co ví o vydání robotního patentu. Když zjistili, že majitel Jáchym II. z Ehrenburku uprchl s celou svou rodinou, vnikli do nádvoří, pivovaru i vinopalny, rozbíjeli sudy, ničili potraviny a konečně vnikli i do zámku samého, který zcela vyplenili. Dle tehdejšího odhadu vznikla vrchnosti škoda přes 12 000 zlatých. Na Navarově pobyli dva dny a jak stojí psáno v dobových záznamech : V kočárech panských po nádvoří jezdili a různé jiné neplechy tropili. Direktor musel jim na kolkovaném papíře dát stvrzení, že o nějakém císařském patentu stran odstranění roboty ničeho neví. Zvláště zuřivě počínali si ti rebelové, kteří ze Semil přišli a ti potom na Navarovsku se ani ukázat nesměli, protože jeden z nich, jakýsi Hýbler zdejšího správce napadl a ukousl mu prst, aby se jeho zlatého prstenu zmocnil. Konečně z Jičína přišlo vojsko a běda těm, kteří zde byli dopadeni. A tehdy v oné bouři, přišel také jeden zástup o 11 hodině dopoledne 25. března s hrozným křikem a lomozem do Držkova a vnikl do kostela, který byl za příčinou svátečního dne věřícími naplněn. Věci kostelní byly potom vyházeny ven, pošlapány, rozbíjeny a roztrhány, chrám Páně hrubě znesvěcen, okna vytlučena. A co piva, pálenky i jiných nápojů ve vsi bylo, vše vypito. Faráři Danielu Metelkovi na 200 zlatých škody učinili. Z hladu byly v potocích na cestě ryby pochytány a za syrova pojídány. Tolik nám říká dobový záznam o událostech, které se v těchto bouřlivých jarních dnech přihodily v Navarově a v sousedním Držkově. Rovněž jsou zajímavé zprávy z jiných míst. V Železném Brodě napadli nejdříve faru, vyplenili ji a duchovnímu všelijaké příkoří činili. Z fary šli do židovny a do příbytků bohatých měšťanů jichž majetek nešetřili. Zatkli purkmistra Assmana, kantora Schlesingra a preceptora Grosa, které s sebou odvedli. Ze Železného Brodu jich menší část odešla do Bzí, kde napadla faru, rozbila okna i vnitřní zařízení. V pamětní knize fary v Rychnově můžeme číst : Ve svátek Zvěstování Panny Marie 25. března v 9 hodin dopoledne přišli vzbouření sedláci do Bzí. Uloupili tu svatý olej a tropili s tím posměch. Ztýrali také zdejšího faráře. Nejbližším cílem byla Malá Skála. Dle zachovaných zpráv došlo k největšímu soustředění vzbouřených sedláků u maloskalského zámku. Zde se jich sešlo asi kolem 3000 a jejich pomsta za činění příkoří a bezpráví byla veliká. Zámek úplně vyplenili a všechno co nemohli odnésti, rozsekali na kousky. Starou vdovu Karolinu hraběnku Defoursovou zachránil jeden z poddaných, Bárta z Mukařova, tím že ji odnesl ze zámku. Všem panským úředníkům, kteří neměli čas uprchnout se dařilo velmi zle. Zvláště na zámeckého správce Jana Václava Konvičku měli sedláci spadeno. Posadili ho na dřevěného osla před zámkem (kam on sám tak rád za trest poddané posazoval), aby dobře viděl na počínání vzbouřených sedláků. Manželku jeho svlékli, vhodili do sudu s kolomazí a posypali peřím. Avšak nejvěrohodnější zpráva se nám zachovala ve formě dopisu maloskalského písaře Wagnera na jehož základě píše hrabě Bedřich Defours svému bratru, majiteli panství maloskalského Františku Václavovi : Přemilý bratře! Se žalostivým, zarmouceným, ba bratrsky soucitným srdcem musím Ti, přemilý bratře oznámiti, kterak dne 25. března v den Zvěstování Panny Marie okolo třetí hodiny odpoledne, kdy se toho každý nejméně nadál, nezkrocený, vzbouřený a zuřivý lid selský, počtem na tři tisíce osob, holemi a klacky ozbrojených, Tvůj skalský zámek přepadl. Oba zámky, starý i nový s hospodářskou kanceláří a obydlím úplně vyloupil, všechny okna, okenice, dveře, kamna, slovem všecičko, co se tam nalézalo, dílem vydrancoval, dílem v sutiny obrátil a celý zámek, vyjma zdí a střechy zpustošil a zničil. Naše ubohá stará matka musela zahradou do obory prchnouti, několik z těchto zlosynů běželo za ní, žádalo stále svobodu (tento úryvek dopisu, že vzbouření sedláci žádali svobodu, je velmi důležitý, a podporuje motiv celého selského hnutí) a strhlo ji poslední kus oděvu s těla, takže ubohá paní pouze v košili a bílé spodničce do obory utekla. Ihned po skončeném plenění a zpustošení vrátila se naše ubohá matka do zámku a našla všecičko vydrancováno. Protože oba zámky byly zcela nepotřebné, musela se uchýliti do šafářovy vlastní chalupy. Jsouc zbavena všeho šatu a všech domácích potřeb, byla nucena vypůjčiti si od zahradnice český kožíšek a selský čepec! Považ nejmilejší bratře tuto bídu!Toto byl úryvek z dopisu očitého svědka, který za dob selských bouří zažil přepadení jednoho z mnoha zámků v našem blízkém okolí. V těchto záznamech současníků jsou z pochopitelných důvodů vzbouřivší se sedláci označováni jako zlosynové, rebelové, buřiči a pod. Musíme si však uvědomit k jakým vrstvám obyvatelstva náleželi ti, jejichž pero nám tyto události zachytilo. Selské bouře, které zachvátily všechny kraje Čech, byly předehrou k vydání robotního patentu, jenž sice robotu neodstranil, ale přece jen znatelně ulevil zuboženým poddaným tím, že ji snížil na polovinu.

Robotní patent

Robotní patent pro vsi Zásadu, Držkov, Jílové, Olešnici a další vsi náležející k navarovskému panství byl vydán 1. listopadu 1775. Tímto byla upravena robotní povinnost jednotlivým obcím a jmenovitě uvedeni ti, jímž se robota snižuje a nebo promíjí vůbec. Při Zásadě čteme stručný záznam: Šimon Bouček - kapelník bez roboty. Nyní se na tuto událost podíváme podrobněji. Dne 1. listopadu 1775 se před polednem sešli na nádvoří navarovského zámku všichni rychtáři poddaných vsí a poněvadž šlo o událost na tehdejší dobu velmi důležitou, povolala vrchnost spolu s rychtáři i všechny konšely. Z naší obce se k projednání dostavil rychtář Dobiáš Šourek, majitel největšího zásadského gruntu a dále konšelé Jan Louma - sedlák, Jan Hnídek - sedlák, Jan Málek sedlák, Josef Šourek - chalupník, Václav Kostlán - chalupník, Jan Čech - chalupník. Dále se tohoto aktu zúčastnili ještě rychtáři a konšelé ze vsí Jílového, Vlastiboře, Držkova, Lhotky, Volešnice, Bohdalovic a Haratic. Vsi Loužnice a Bratříkov byly zastoupeny rychtářem a konšely zásadskými, poněvadž ještě v této době byla Zásada, Loužnice a Bratříkov ve společné rychtě. Za účasti majitele panství Joachyma svobodného pána z Ehrenburku, správce Josefa Tannhause a písaře, jakož i kaplana Metelky byla přítomným přečtena tato "Dobrovolná smlouva", jejíž znění se nám zachovalo až po dnešní časy, která v originále zní : Urbář a spolu "Dobrovolná smlouva", dle který jeden každý poddaný k statku Navarovu v kraji Boleslavským ležícím vědět bude, co roboty potažní neb pěší, ouroků a jiných naturálních věcí a svolených povinností od 1. listopadu L. P. 1775 na budoucí časy vybejvati povinen bude. Jak následuje uvnitř : Vesnice Zásada dodá tého dne 16 potahů, 27 1/2 osoby, v době mlátů 55 mlátců a 2 osoby pěší. Ves Loužnice dodá tého dne 7 1/2 potahů, 12 osob, v době mlátů 27 mlátců. Ves Bratříkov dodá tého dne 9 potahů, 6 osob a v době mlátů dodá 6 mlátců. Zásadská rychta dodá celkem 32 1/2 potahů, 45 1/2 osob, 88 mlátců a 2 osoby pěší. Jediný, kdo jest v tomto patentu zproštěn roboty jest kapelník Šimon Bouček, který má však povinnost účinkovati při různých příležitostech na navarovském zámku a nebo i jiných událostech mimo zámek, když to vrchnost uzná za vhodný. Dále jsou zde uvedeny ostatní obce, se svými robotními povinnostmi i osobami od roboty zproštěných. Za zmínku stojí ves Držkov, kde je od roboty zproštěno 7 osob, což je počet až překvapivě vysoký. Smlouva dále pokračuje : Ostatní všechny ty, jejichž domy zde nestály (rozumí se na panství navarovském) neb budoucně domy nový postavili, budou povinni ročně pěší roboty vybejvati 26 dny. Podruzi a podruhyně, kteří přes 60 let nemají, budou ročně povinni pěší roboty vybejvati 13 dní. Obdankovaní vojáci, jak brzo by sobě domy zakoupili, též robotovati dle patentu povinni budou. Ouroky všechny, jak peněžité, tak naturální, jakož i také předivo, dle dobře zachovalého a rychtáru povědomého obyčeje, v určitém čase a tak neodkladně zapravené býti mají. Dle článku prvního a puncta sedmnáctého, který ouroky od vrchnosti vejšiti se nebudou, nobrž v svej pozůstalosti, pokud by v nově vydaný patent zmíněné nebyl, vostanou. Ječmene vezení a dříví dělání vostane při starým způsobě, jen toliko, že se robota, tak jak nový patent vykazuje, jednomu každému odrazí. Ponocný a mušketýr, poněvadž k službě poddaných dle starého již povědomého způsobu a nového svolení od rychet držáni a pokojně budou. Pocestné outraty při vzdálených fůrách, poddaní sami nésti chtějí a od vrchnosti nic nežádají. Od přivezení kamene mlejnského, ale jako kdy prve rychta držkovská se volí platiti 5 zlaťáky a haratická 5 zl.

V Navarově dne 1. listopadu A. D. 1775 Joachym svobodný pánz Ehrenburku

Dobiáš Šourek ze Zásady konšelé (6) a ostatní rychtáři vsí navarovského panství + jejich konšelé

V tomto robotním seznamu je každé vsi stanovena určitá výše robot potažních, pěších, mlátců a i jiných služeb, např. řemeslnických (zedníci, přidavači, tesaři a pod.). Mimo tento rozvrh robot, měla zámecká kancelář ještě zvláštní seznam pro každou ves, kde byli uvedeni jednotliví poddaní s uvedením výše roboty, v tomto seznamu se potom odpracované dny, jak se tehdy říkalo, odrážely. V době vydání tohoto patentu, t.j. v roce 1775 mělo navarovské panství kolem 500 ha . Na tuto výměru, kde jsou zahrnuty i lesy, měla vrchnost každý den k dispozici 97 potahů, 98 pěších pracovních sil a v době mlácení 161 mlátců. Poddaní z obce Zásada pracovali nejdříve na různých polích navarovska, ale po založení poplužního dvora, který stál v místech dnešního čp. 5, robotovali potom všichni poddaní, spadající pod zásadskou rychtu, tedy poddaní ze Zásady, Loužnice a Bratříkova na polích náležejících k tomuto dvoru. Jeho výměra byla 72 a 1/2 ha. Kdydošlo k jeho založení není přesně známo, pravděpodobně v roce 1717 a nebo snad ještě před tímto datem. Poplužní dvůr vznikl na místech staré rychty rychtáře a primasa Jakuba Jeníka, jehož grunt jako největší v obci, spolu s gruntem Jakuba Šrejmy utvořil pozemkovou podstatu tohoto panského dvora. Ještě v berní roly z roku 1653 je zmínka o těchto dvou největších statcích, ale již v roce 1717 tato dvě jména v seznamu majitelů usedlostí v Zásadě postrádáme. Není dosud zjištěno, jakým způsobem půda těchto dvou nejstarších rodů zásadské obce přešla do majetku navarovské vrchnosti. Nástup do roboty byl v Zásadě vyhlašován mušketýrem (drábem) před rychtou U Janů, pro ostatní obce jako Jílové, Držkov, Vlastiboř a další byla robota ohlašována vždy v neděli dopoledne po skončení mše před držkovským kostelem. I když robotním patentem, jehož znění jsme uvedli byla robota snížena na polovinu, přesto i nadále zůstávala tíživým břemenem. Poddaní, kteří byli nuceni robotovat na panském, nemohli svým polím věnovat tolik péče, kolik by toho potřebovala a i tehdejší způsob hospodaření, měl za následek poměrně malé výnosy. Tím se stávalo, že nedostatek potravin byl zcela normálním jevem, čehož je dokladem i záznam kronikáře těsně před zrušením roboty (1848), kde píše : A tak často je na dvoře vrchnosti navarovské robotníkům chléb rozdáván, neboť tito tak hladoví jsou, že kdyby jim potrava podána nebyla, nemohli by ani pracovat.

Významné události v Zásadě a okolí

Roku 1779, 13. března umírá zásadský rychtář Jan Šourek. Rozloučit se s ním přišli zástupy lidí, vrchnost navarovská, kněží. Pohřben byl v hrobce zásadské kaple vedle své manželky Anny. Ještě 2 roky před svou smrtí v roce 1777 se rychtář Jan Šourek zúčastnil tehdy velké společenské události, proslulý šumburský lékař, jemuž se říkalo šumburský doktor Faust, vlastním jménem Jan Josef Antonín Eleazar Kittel slavil s manželkou Annou Marií Zlatou svatbu. Jan Šourek vykonával tehdy čestný úřad, tchána ženichova. Na svatbě byl přítomen i majitel navarovského panství Joachim Philip von Ehrenburg (Zatím co rychtář Šourek na svůj náklad poskytl k této slavnosti jídlo a pití, navarovský pán J. P. Ehrenburg dal k dispozici pouze kuchaře.)

Roku 1779, 15. března projíždí Zásadou regent a pozdější císař Josef II. Tehdy projížděl z Jilemnice přes Semily, Navarov, Zásadu do Liberce. Jel koňmo a cestou vyhledával vhodná strategická místa pro opevnění (Josefov). V této době (dle tradice) byly první počátky školství, u nás v usedlosti Šimona Šourka založené roku 1760, kde se dnes říká "U Kalců". Avšak dnes už tato usedlost nestojí, zbourána byla v roce 1989. Učilo se po chalupách, tam se stravoval a často i bydlel kantor-učitel. Vyučování probíhalo za provozu domácnosti, často při vyučování kantor předl na kolovratu, aby si přivydělal. Za pronajmutí světnice ke školním účelům platila obec majiteli domu kolem 30 zlatých. Nebylo to mnoho a majitelé domů nejevili o pronajímání svých domů zájem a proto dochází v roce 1810 k otevření stálé školy, jež stojí dosud. Prvním učitelem byl Josef Rydval. Školní docházka byla ještě nepovinná. Do jedné třídy chodili žáci ze Zásady, Loužnice, Bratříkova, Zbytků a Beran. Někdy se ve třídě sešlo 100 i více dětí. Seděly všude, kde jen to bylo možné. K bídnému platu dostával kantor od obce na zimu 2 sáhy dříví t. j. asi 4,5 m3 . Na škole byl nápis : "Pojď sem synu a slyš mne, bázni Páně Tebe učiti budu." V této době měla Zásada asi 100 domů a 740 - 750 obyvatel.

V létě r. 1821 dochází za účasti mnoha poutníků z okolí a místních občanů k posvěcení sochy sv. Jana Nepomuckého. Původně stál proti staré rychtě a hostinci "U Janů" pod staletou lípou. (Vyvrácená větrem někdy kolem roku 1980.)

Roku 1843 čítá Zásada 118 domů a má 917 obyvatel. A právě od tohoto roku začínají ve větší míře cestovat místní občané se sklářskými výrobky do Uher, Švédska, Itálie, Španělska, Francie, Německa, Holandska a ve značné míře i do Ruska (proto obyvatelé okolních vesnic někdy zásadským přezdívali "Moskvané"). Jedinci jezdili až do Turecka (bratři Kostlánové). Část sklářských výrobků zásadští kupovali v okolních hutích a spolu se sklářskými výrobky vyrobenými doma a s pletením se orientovali na prodej do tzv. exportních domů v Jablonci, jež se v této době hojně zakládaly.

V roce 1857 nastala v Zásadě a okolí velká neúroda. Lidé z nedostatku potravy přehrabovali bramborová pole v naději, že naleznou přehlédnuté brambory. Jedli vše např. i šťovík a pupavu (bodlák). Stejně jako v roce 1769 a 1770, kdy byla podobná situace, ale v mnohem větší míře, měli lidé z nedostatku jídla mnoho nemocí. Peklo se a vařilo jen z ovesné mouky, ale i ta byla nedostatkovým zbožím. Proto mnozí odcházeli s kolovrátky (flašinety) až do Uher, aby mohli zajistit živobytí. V této době ještě převážná část občanů Zásady živí zemědělstvím a lnářstvím. Jelikož bylo všeho nedostatek, občané byli nuceni vyměňovat své výrobky za potraviny. Zpracovanou přízi zásadští vyměňovali tehdy v jediném krámě u "Lunců" za potraviny z krámu Jana Kostlána. Toto obchodování však brzy zaniklo. Občané byli nuceni nakupovat běžné potraviny až v Železném Brodě. Tehdy ze Zásady do Žel. Brodu vedla jen stezka pro pěší podél potoka Žernovníka. Tato stezka nebyla pro neschůdnost způsobilá ani pro jízdu trakařem.

Roku 1859 počíná se v Zásadě a některých okolních vsích rozvíjet domácí sklářská výroba. Převládá sekání rafik (stéblin) na klemprdách či cojku, dále broušení na motačkách. První s touto výrobou začali lidé ze Zaháje (Jakub Homel, Štryncl, Kunc, Kovář vulgo Topič). Tento rok (1859) byl u Hlavšů Tomášem Vondráčkem otevřen první potravinářský obchod (mouka, kroupy, sůl, krupice, hrách, proso). Pro tyto potraviny jezdil Vondráček až do Turnova a Jičína. Pro zásadské občany byl tento obchod velkým ulehčením při obstarávání těchto potravin.

Téhož roku 1859 se v Zásadě konala poslední pašijová hra (na násypu kaple sv. Prokopa). V této době bylo konání her již zakázáno. Herci byli na udání jistého kněze trestně stíháni. Jeden z herců František Tomeš od Jenčků a jeho nedospělý syn za roli "žíděte" byl odsouzen ke 3 dnům vězení. Mnohem hůře však dopadl jeho otec Fr. Tomeš.

V tomto roce sklářství v naší obci velmi ochablo v důsledku rakousko - italské války. Stagnace však netrvala dlouho. Během této války se na obloze ukazovaly tři velké "vlasatice" (komety). Tohoto úkazu využil r. 1860 o velikonočním pondělí farář Václav Verunáč. Ve zdejší kapli kázal, že za 140 let, v roce 2000, nastane konec světa. Verunáč také kázal:"Během těchto 140 let se objeví nový prorok a kdo mu podlehne, buee o soudném dnu roku 2000 věčně zatracen." Po tomto kázání nastalo v Zásadě veliké vzrušení a strach. Jen rozumnější si potajmu říkali:"Že Komiáš neblahé paměti, má v páteru Verunáči dobrého následovníka."

Roku 1862 se domácí sklářská výroba a prodej zpestřily o tak zvané pletené zboží. Perle se navlékaly na drát a vyráběly se různé košíčky, náramky, pásy, dámské límečky a podobně. 'Toto zboží mělo značný odbyt. Téhož roku se staví silnice ze Železného Brodu přes Loužnici, Držkov a Plavy do Tanvaldu. I pro Zásadu měla tato stavba určitý význam.

Roku 1866 vypukla Prusko - rakouská válka. Mladí Němci z okolních vesnic utíkali do 7 lesů, aby nebyli zajati a odvedeni do pruského vojska. Češi neutíkali, ale zazdívali do sklepů šaty, peřiny, některé potraviny a vše co bylo cennější. To se dělo i v naší obci. Tohoto roku o svatodušních svátcích přijela do Zásady jezdecká rakouská hlídka. Směřovala od průsmyku Novosvětského. Vyprávěla, že u Náchoda byli Prusové poraženi, Rakušané že zvítězili a tím válka skončila. Na oslavu vítězství byla v hostinci u "Janů" pořádána taneční zábava za účasti této jízdní hlídky. Po půlnoci přišla do sálu zvěst, že Prusové obsadili Kokonín a utábořili se zde. Do chvíle bylo po muzice a hospoda byla prázdná. Druhý den se ze Zásady vypravilo několik mladíků do Kokonína. Již na Maršovicích narazili na pruskou hlídku. Byli to dva Poláci - huláni. Propustili je do Kokonína a potom zpět. Další zvědavce však vystřídaná hlídka pruských kyrysníkú zadržela, odvedla do pruského tábora, kde je držela 5 dní. V celé Zásadě zavládl veliký strach z nejistého osudu zadržených i obava, aby nebyla obsazena i naše ves. Ale Prusové naštěstí táhli mimo Zásadu. Po skončení války nastal nedostatek potravin, nebyla mouka, sůl, tabák. Aby alespoň nějak si zaopatřili živobytí, museli mládenci ze Zásady s trakařem jezdit až do Jičína, v místech kde se bojovalo, pro vojenský chléb - komisárek z něhož potom doma, aby zahnali hlad, vařili polévku, tak zvanou "chlebovku".

Rok 1867 měl pro Zásadu veliký význam. Byla zbudována silniční přípojka od domu čp. 35 Dolencem až do Loužnice. Původně šlo o širší obecní cestu způsobilou pro provoz koňských potahů. Do této doby (1867) byl koňský potah jedoucí ze Železného Brodu do Zásady nucen vykonat objížďku přes Hrubou Horku, Jirkov, Jílové a Držkov. V tomto roce je také založen divadelní spolek, který byl v roce 1870 zaregistrován pod jménem "Tyl".

Po roce 1867 dochází k mírnému politickému uvolnění. Je zavedeno shromažďovací právo. Konají se plošné mítinky, na kterých občané vyjadřovali svénázory na současné politické dění. Avšak někteří aktéři těchto mítinků byli zatčeni a dokonce i žalářováni. Obce našeho regionu (Zásada, Olešnice, Roztoky, Bratříkov a další) na protest proti zatýkání a žalářování odmítly platit daně.

Rok 1868, 30. května dochází k požáru Tomšova statku. Při požáru došlo ke zničení rozepsaných úloh pašijových her, ale větší ztrátou bylo zničení rukopisu Karla Havlíčka Borovského. Rukopis získal František Tomeš, když cestoval za obchodem v Tyrolsku. Tomeš, jako veliký vlastenec, zašel do Brixenu, kde byl od 16. 12. 1851 až do konce roku 1855 internován K. H. Borovský. Po různých průtazích mu četníci dovolili s Borovským promluvit. tam mu Karel Havlíček Borovský předal nějakou listinu, jejíž obsah již bohužel nelze zjistit. Po smrti K. H. B. (29. 7. 1856) byl Fr. Tomeš iniciátorem sbírky pro jeho rodinu, sám byl velmi štědrým dárcem.

Roku 1869 přitáhli do Zásady vojáci a ubytovali se u občanů, dlužníků daní. Ke každému dlužníkovi se nastěhovali jeden až čtyři vojáci a to podle výše nezaplacených daní. Vedle ubytování museli být vojáci i vyživováni a to tak dlouho, až dlužník daň zaplatil.

Po roce 1870, po prusko - francouzské válce, dochází v našem kraji, tedy i v Zásadě k nebývalému rozmachu sklářství. Mlýny, za vidinou konečně lepšího výdělku po letech stagnace celé domácí výroby, se přestavují na brusírny a téměř v každém domě se seká na "cojku". Dochází k zakládání různých spolků. Divadelní spolek ochotníků "Tyl" pořádá již skoro pravidelná divadelní představení, která jsou hojně navštěvována nejen zásadskými občany.

Roku 1875 (po velkém požáru v Radčicích, kde vyhořelo několik domů) je založen "Sbor dobrovolných hasičů", zaregistrován r. 1876. Tento sbor slouží zásadským občanům i v dnešních dobách.

Roku 1876 otevřena nynější obecná škola.

Roku 1886 byla založena "Tělocvičná jednota Sokol". V roce založení čítala jednota na 42 členů. Cvičení probíhala na zahradě a v zimě za nepohody v sále hotelu u "Marků". Jednota vzkvétala a o rok později měla již 60 členů a v dalším roce pořádá první veřejné cvičení.

Roku 1888, o masopustě si zásadští občané pozvali na ples vyhlášenou vojenskou hudbu až z Hradce Králové, což svědčí o tehdejším blahobytu. Téhož roku (28. 10. 1888) je otevřen místní hřbitov vedle kaple sv. Prokopa.

Roku 1889 nastává nepříznivý obrat ve sklářství. Firma Ludvík Breit v Lučanech, fa Wanke na Nové Vsi a Riedel v Dolním Polubném začínají zavádět sekací, výkonné stroje. Jejich výkon je 10-krát větší než u "cojků", což znamená, že zásadským a všem ostatním domácím výrobcům z okolí poklesl odbyt a tím i mzdy o 50% - 75%. Nastává období nedostatku práce a bídy. Na sklonku r. 1889 byla vyslána delegace sklářů (J. Hnídek ze Zásady a Tomáš Číla z Držkova) do Vídně v naději, že se jí podaří vysvětlit nepostradatelnost domácí sklářské malovýroby a velmi vážný dopad na obyvatele při jejím zrušení následkem zavedení vysoce výkonných sekacích strojů, které byly pro malovýrobce na "cojcích" nepřekonatelnou konkurencí. Delegace mnoho nepořídila. a proto 2. ledna 1890 dochází ke stávce. Situace se znatelně zhoršila. 28. ledna 1890 mělo dojít u zásadské kaple k veřejné schůzi pod širým nebem. Avšak nedošlo k ní a skláři se rozhodli k ráznějším krokům. Semilské hejtmanství žádalo, aby se 29. ledna dostavila delegace sklářů v 9 hod. na hejtmanství (delegáti Tomeš a Jakoubě - skláři, Bubeník - sekáč). Zatím co delegáti jednali s hejtmanem, v Zásadě se zatím shromáždil veliký zástup sklářů, který se vydal na Černou Studnici, kde se spojil s německými skláři. Společně pak postupovali na Novou Ves, kde u Wanků ještě nedochází k nepokojům a demolici strojů. Dále táhnou do Lučan k Breitovi, který nemíní za žádnou cenu zastavit sekací stroje, a proto mu dělníci napadají dílny. Dochází k velkému krvavému střetu, ve kterém Halama ze Zásady je nebezpečně bodnut četníkem, Jošef Kafka ze Zásady byl probodnut bajonetem a na místě klesl mrtev, František Paldus z Jistebska zastřelen. Teprve večer kolem 9 hod. zjednává z Josefova povolané vojsko pořádek. 2. února ráno

je Zásada obklíčena vojskem (asi 50 mužů). V obecné škole probíhalo ve 3 třídách rozsáhlé vyšetřování občanů, kteří se účastnili tažení sklářů. Výsledkem vyšetřování bylo 7 odvedených mužů do vězení v Liberci. Celkový počet odsouzených za vzpouru byl 84 osob, Čechů i Němců. Mnozí však před zatčením uprchli do ciziny.

Rok 1908, 21. července (velikonoční úterý) požár do základů zničil starobylou hospodu a bývalou rychtu "U Janů". Včetně značného množství starobylých listin byla zničena i jevištní opona s vyobrazením staré Zásady a mnoho divadelních kulis a obleků.

Roku 1914, 26. července byla vyhlášena Rakousko - Uherskou monarchií válka Srbsku. Většina mladých a starších mužů musela odejít na frontu. Válkou ustává spolkový i společenský život. Během této války padlo v rakousko-uherských službách 50 zásadských občanů.

Rok 1918, 28. října, rok osvobození a vznik Československé republiky. Znovu jsou oživeny osvětové a společenské, jakož i tělovýchovné činnosti v naší obci.

V letech 1926-1927 byla postavená rozsáhlá budova místní sokolovny. Celá budova stála 900000,- Kčs a na její výstavbě se podíleli členové Sokola, kterých v té době bylo už 135.

Roku 1928 otevřena Jubilejní měšťanská škola Masarykova.

Do roku 1929, počítáno od konce 1. světové války dochází v naší obci k nebývalému rozkvětu sklářství, služeb a živností. A právě v těchto letech je Zásada nazývána Malou Paříží. V obci je trvale přihlášeno 910 občanů, z toho je 90 registrovaných podnikatelů a neuvěřitelných 11 milionářů. Avšak po roce 1929 nastává krize - stagnace.

Roku 1934, 25. července odhalení "Památníku padlým".

Rok 1936, obec Zásada byla ministerstvem vnitra prohlášena městysem (v době vyhlášení Zásady za městys žilo v obci okolo 1600 osob).

Roku 1938 zábor části obce, Zbytky připadají k třetí říši. Vlivem této situace proudí do Zásady tak zvaní "uprchlíci" (český živel z pohraničí), kteří zvyšují počet obyvatel na 2 200 osob. Tento stav trvá po celou válku.

Roku 1939 v dubnu je vydán příkaz k likvidaci "Památníku padlých". Sousoší bylo zcela zničeno, zachoval se pouze podstavec s deskami se jmény padlých, které byly až do r. 1945 ukryty v kapli.

Po osvobození roku 1945 nastal značný odliv obyvatel z naší obce do pohraničí. Počet obyvatel nedosahuje ani stavu před rokem 1938 (cca 1600 - 1700 osob).

V roce 1948-1949 dochází k likvidaci sklářských živností, služeb, obchodů. Počet obyvatelstva stále klesá, až na 830 osob. Z více jak 300 domů, které byly ještě r. 1938 obydleny, je dnes více jak 130 prázdných trvale neobydlených. V tomtéž roce (1938) fungovalo v naší obci 107 živností a služeb mimo živností sklářských.

Éra socialismu

V dobách socialismu žije Zásada převážně sportovními akcemi a akcemi "Z". Do sportovních oddílů kopané, tenisu, stolního tenisu, sjezdového lyžování, cvičenců a cvičenkyň spartakiády je aktivně zapojena většina zásadských občanů. V obci bylo pořádáno nesčetné množství sportovních akcí, mezi ně patřila vystoupení skupiny čs. reprezentantek v čele se zasloužilou mistryní sportu Věrou Čáslavskou a trenéry reprezentace V. a J. Matlockovými v místní sokolovně v letech 1966-1967. Rovněž se zásadští cvičenci a cvičeňkyně účastnili všech Československých i okresních spartakiád. Akcemi "Z" je myšleno např. rozvody pitné vody, postavení nové mateřské školky, rekonstrukce budov ZŠ, vybudování nákupního střediska, úprava chodníků, zastávky autobusů, provedení rekonstrukce veřejného osvětlení, vybudování nového velkého koupaliště, vybudování lyžařského vleku a dům pečovatelské služby. Na všech těchto akcích "Z" se značnou měrou podíleli i místní občané. V těchto letech je také vybudována budova sklářského závodu.

Období po revoluci

Po roce 1989 doznává Zásada velikých změn. Během let 1990-1991 vyrůstá v obci 7 nových obchodů a tím se Zásada stává téměř soběstačná, co se týče nabízeného zboží a služeb. Avšak i přes tento pokrok oproti letům minulým nepřinesl očekávané zlepšení hlavně ve společenském životě. Kino, které v obci fungovalo nepřetržitě od svého založení za 1. republiky, v roce 1993 ukončuje svůj provoz stejně jako většina kin v okolí. Z velkého počtu sportovních oddílů dnes funguje pouze oddíl kopané. Ale i přes tyto určité nedostatky Zásada vzkvétá. V obci je nově postavená budova obecního úřadu, ve které je rovněž umístněna knihovna, obvodní lékař a policie. Významným podnikem v Zásadě je Ornela, které své výrobky (skleněná bižuterie) vyvážejí do mnoha zemí světa a poskytují pracovní příležitosti lidem z blízkého okolí.